Fungování fiskální politiky

Fiskální politiku provádí vláda prostřednictvím příjmové a výdajové stránky veřejných rozpočtů. Hlavní složkou veřejných rozpočtů je státní rozpočet. Cílem fiskální politiky je zajistit makroekonomickou stabilitu. Tím rozumíme stabilní ekonomický růst, nízkou nezaměstnanost, stabilní cenovou hladinu a vnější rovnováhu. Tyto veličiny jsou mimo jiné součástí magického čtyřúhelníku.
Fiskální politika používá dva typy nástrojů. Jsou jimi automatické stabilizátory, nazývané také vestavěné. Druhým nástrojem je diskreční politika, což je fiskální politika s volným rozhodováním.veřejné výdaje
Automatické stabilizátory fungují samočinně. Příkladem je například progresivní daňový systém, který vede v recesi s poklesem důchodu k poklesu míry zdanění, a tedy k poklesu spotřeby. Jinak sem může patřit i pojištění a podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky a podobně.
Diskreční politika je spojena s rozhodnutím vlády či parlamentu o použití určitého nástroje. Příkladem můžou být vládní výdaje na investice do dálnic, změna daňových sazeb a podobně.
Samostatným druhem fiskální politiky je expanzivní politika. V krátkém období vede expanzivní fiskální politika k růstu reálného produktu, k poklesu nezaměstnanosti a k růstu cenové hladiny. V dlouhém období, tedy po určité době vykonávaní expanzivní fiskální politiky, dochází k neustálému navracení zaměstnanosti na úroveň plné zaměstnanosti. Výsledkem je růst cenové hladiny. S růstem cenové hladiny pracovníci požadují vyšší mzdy a rostou výrobní náklady.ekonomický cyklus
Uplatňování fiskální politiky má také své problémy. Jedním z nich je tak zvaný vytěsňovací efekt. Tento efekt spočívá v tom, že důsledky expanzivní fiskální politiky v podobě růstu nominálního produktu se projeví též na peněžním trhu v podobě růstu poptávky po penězích, a tedy i v růstu úrokové míry. Druhým důležitým problémem je časové zpoždění.